V sobotu 31.1.2009 se v prostorech Střediska ekologické výchovy a etiky Sever na Kavčím plácku v Hradci Králové koná kurz šití panenek. Pořádá jej občanské sdružení Příznivci waldorfského školství. V deset hodin jsou již všechna místa v útulné místnosti obsazena dívkami, ženami ve středním věku i seniorkami. Přicházím s určitou nedůvěrou, v šití nemám velké zkušenosti a doma na mě čekají dva synové, kteří milují dřevěné meče, ale o jejich vztahu k panenkám toho vím pramálo. V úvodu se vzájemně představujeme. Proč jsme přišly? Mnohé proto, aby ušily panenku pro své dítě, vnouče, pro děti ve školce nebo aby obohatily svůj rejstřík dovedností. Rozesmívá nás paní, která říká, že panenku plněnou ovčí vlnou jí půjčila její pacientka. Tak zjistila, že ji také potřebuje, a přišla si tedy ušít panenku pro sebe.

Lektorka Hanka nám ukazuje jednotlivé typy panenek odpovídající vývojovému stádiu dětí. Panenka pro miminka je jednoduchá, nemá přesně vypracované končetiny. Pro půlroční děti přibývají ruce, pro roční děti nožičky atd. Pak dodává, že věkové kategorie jsou jen orientační. Jistý chlapeček trval na své miminkovské panence až do deseti let. Naopak někteří „prťousci“ preferují panenky, které váží tolik jako oni sami. Všechny panenky mají obličej jen velmi jemně naznačený, aby děti mohly naplno uplatňovat svoji fantazii. Jsou z přírodních materiálů - bavlny, hedvábí a také z ovčí vlny, která slouží především k výplni panenek. Kromě příjemného hmatového zážitku je vlna jedinečná v tom, že se velmi rychle zahřívá a také rychle teplo vrací. Panenky tak hřejí jako živé. Hanka nás nabádá, abychom panenky nepraly, tak dlouho, jak vydržíme, protože díky přírodním materiálům nasají vůni dítěte a dodávají mu tak pocit něčeho známého, blízkého.

A nastává čas pustit se do práce. Jednomyslně se rozhodujeme šít panenku s pracovním názvem Klárka. Nabízený medvídek a miminko pro nás nepředstavují dostatečnou výzvu. Kdo nikdy nešil tento typ panenky, rozhodně netuší, jak propracovaný a náročný je způsob vytváření hlavičky. Nejdříve vlněná výplň tak, aby hlavička byla téměř tvrdá, potom ovazování silnou nití, aby vznikly lícní kosti, následně aby se oproti vlasové části vyrýsovala část obličejová, poté přesmyknutí niti, aby se lícní kosti nerýsovaly i pod vlasy, zúžení v oblasti brady… A takhle to pokračuje celý den. Ve chvílích únavy se jednotlivě přesouváme k občerstvení. „Hmm, ti šneci z listového těsta s nivou a kapií jsou delikatesní!“

Vzpomínám na ženy, které dříve společně drhly peří, a přemýšlím, jestli jim u toho bylo tak dobře, jako nám dnes. Hanka na začátku mluvila o tom, jak je šití panenky důležité i pro samotné tvůrce, jak to pro ně může být překvapivé nebo dokonce terapeutické. A skutečně – mezi míháním jehel šumí plynulý hovor, stres jsme nechaly někde za dveřmi. Ve chvíli, kdy už hlavička začíná vypadat jako hlavička, se na několika místech hovor žen, které se často znají jen pár hodin, stáčí k porodním zkušenostem. Paralela mezi porodem a procesem zrodu panenky je evidentní. Pomalu mě opouští dojem, že já nějak nejsem na panenky a chodím si „prohlížet“ (ve skutečnosti pochovat) panenku ve vlněném fusaku a přemýšlím, co by asi manžel říkal na nápad přivést na svět dalšího človíčka. Začínám rozumět paní, která si přišla ušít panenku pro sebe…

Je čas vyšít oči. Vyšívám modré, jako mají moji princové. „Pastelkou si vyznačte linii vlasů.“ Maminka naproti mně, která má za sebou už několik panenek, mi ukazuje, že si tu linii vypíchává špendlíky. Aha. To bych nemohla! Nevěděla jsem to o sobě, ale teď už vím, že od chvíle, kdy má panenka oči, do ní nemůžu zapichovat špendlíky. Po pravdě řečeno se na to nemůžu ani dívat. Našívání jednoho pramene vlasů za druhým jde všem krásně od ruky. Mně tedy ne. Rvu jehlu tuhou vlnou, pomáhám si nůžkami. Je to dřina. V tom ke mně, jako záchrana., přilétá útržek hovoru. Hanka říká jedné z žen, že jednou kdosi nenašíval vlásky na vrchní látku, ale jehlu protahoval skrz hlavičku. Ujišťuji se, že mi zbývá dostatek vlny na vlásky a nemusím tudíž vytahovat jednotlivé pramínky z prošpikované hlavičky. „A to jsem si před chvilkou myslela, že mi je woodoo cizí!“

První dokončené panenky sklízejí obdiv jako krásné dívky uvedené s ruměncem na tváři poprvé do společnosti. Za tmy se pomalu rozcházíme a odnášíme si s sebou do bělostí pokrytého města hřejivou náladu. Kluci jsou naštěstí u babičky, tak stihnu panenku - kluka došít a snad vyjde čas i na brášku. Večer míjím na stole ležící panenku s něžnýma očima a ústy. Nedá mi to a přikryju ji…

Zuzana Bařinková
Hradec Králové, leden 2009